Nečekejte ponaučení…jde o mé pocity.
Už delší dobu hledám sám v sobě odpověď na otázku, zda čin Jana Palacha (i Jana Zajíce a dalších) z počátku roku 1969 lze považovat za akt, který můžeme definovat jako vlastenectví nebo jemu podobná označení…Jako člověk, který se pohoršuje nad praktikami prováděnými ve zmíněném období rozumím (i když jsem toto období nezažil) pocitům zoufalství a bezmoci, které se odehrávaly v hlavě tohoto mladého studenta. Byl však jeho čin motivem k přemýšlení nad tehdejší situací? Ano, ale jasný pozitivní efekt se dostavil až o dvacet let později v rámci Palachova týdne….Jana Palacha si cením za jeho národní suverénní cítění a boj proti komunistickému, sovětskému područí….Jako člověk nebo v budoucnu možná rodič však nemohu souhlasit s činem tak extrémního charakteru, který si vyžádal lidský život. Nikdy nejde jen o Vás, o Vaše osobní pocity a motivy k určitým činům, i v případě, že tyto motivy byly národní a měly „vyburcovat“ český lid…Vždy má daná věc více směrů (viz pozdější „sledování“ Palachovy rodiny).
Podívejte se na současnou situaci…Nezapomněl český národ na předešlá léta? Mnoho lidí z mého okolí vždy prohlašuje, že tehdy byla situace naprosto odlišná, ale co je argumentem pro jejich volbu? Dříve se měli lidé lépe. Jsem já idiotem nebo mi zde něco nesedí? Vždy mě pobaví, když slyším člověka levicového charakteru (čti kom), jak mluví a poučuje o lidských právech, diskriminaci a dalších dnes tolik oblíbených pojmech.
Jak zpívá Tomáš Klus: „Vzpomeňme, jaká je po třešních stolice.“